Téměř každé setkání s hudebním mládím, od tří do třiceti, bývá energeticky a myšlenkově osvěžující, inspirativní a probouzející zchátralé tělo novináře… a měla by být pro každého žurnalistu, politika i kulturního manažera či byrokrata povinná. Vrátím se letmo ke dvěma posledním víkendům, protože byly symptomatické.
V sobotu 24. 5. jsem se svojí manželkou nejlepší ze všech navštívil odpolední komentovaný koncert klasické sekce dlouhodobého projektu MenART. Měl nejreprezentativnější záštitu a platformu, jakou je možné v tomto státě získat. Festival Pražské jaro umožnil prezentovat v kostele sv. Šimona a Judy to nejlepší z oboru sólový zpěv, hoboj, fagot a lesní roh. MenART je v tomto státě mimořádným konceptem v trojici žák – učitel – špičkový umělec/mentor. Má skvělé manažerské zázemí i systém a dobrý ekonomický background. Není o masovosti jako zušky, ale o výlučnosti a excelenci, o podpoře výjimečných talentů. Bohužel někdy mám jiný sluchový vjem.
Pražské jaro 2025 / Colmo / Markéta Hanzalová.
Koncert sice nazval pořadatel vznešeně Salon ZUŠ, ale byla to jen přehlídka talentů. Některé výkony byly pozoruhodné a blížily se počátkům profesionality, jiné zůstaly na úrovni prvních konzervatorních ročníků. Jelikož spolupráce festivalu s hudebním mládím bude doufám pokračovat, doporučoval bych v tomto formátu vybrat tři až pět naprosto výjimečných talentů (z mého pohledu by měl být MenART o mladé excelenci do cca 18 let) a udělat z koncertu matiné, které bude událostí, snad i vrcholem ročního snažení žáků, učitelů a mentorů. Ale možná se mýlím a některé z jmen se jednou objeví na mezinárodních soutěžích.
Fota Pražské jaro 2025 / Václav Hodina.
Hana Molvová.
Sarah Alon.
Mahulena Tománková.
Salon ZUŠ – MenART: pořadatelé, mentoři, umělci.
Převážná většina účinkujících byly soprány – deset hlasů (ani jeden mladík), z nichž pouze dva hlasy mi připadaly silně perspektivní pro profesionální kariéru, ovšem za předpokladu, že nebudou studovat sólový zpěv na českých vysokých školách. Dechové nástroje dopadly lépe, například hobojisté Timea Málková a Tomáš Müller, hornistka Hana Molvová, fagotista Vladimír Pádivý. Příjemným zpestřením odpoledne byly komorní úlety – aranžmá části Händlovy Vodní hudby pro dechy a minimalisticky vděčné Emilyno jaro Beaty Hlavenkové pro dvouplátkový soubor s třemi soprány, které se pokusily naplnit skladatelčinu představu… Několik pěkných okamžiků však přebila směs trémy, strojenosti a absence radosti a silných emocí, tedy stav, který vnímám u mnohých profesionálů.
Foto Petra Hajská.
Po Salonu ZUŠ jsme se vydali na Smíchov. Už u Werichovy vily jsem začal vnímat dětský zpěv. Vydali jsme se do hloubi parku Kampa a vyslechli závěr festivalu Slavíci v zahradě. Slet dětských sborečků jsem slyšel podruhé a opět jsem byl okouzlen přirozenou radostí a vděčností, že mohou zpívat. Nebyl to pokus o dokonalost Pražského jara, ale zpívání od srdce a neuvědomělá sounáležitost v hudbě. (Škoda, že není možné, aby profesionální sbory, orchestry a operní divadla nasály přirozenou radostnost a nadšení dětí mezi pěti až patnácti lety.) Uhelným kamenem festivalu Slavíci v zahradě je umělecká ředitelka chlapeckého sboru Bruncvík Lenka Mensa Pištecká. Jsem rád, že coby člen grantové komise pražského magistrátu mohu tomuto projektu zatleskat. Podpora dětské muzikality je jednou z věcí, která má životě smysl.
Foto Petra Hajská.
Další den jsme na ostrově Štvanice pod ikonickou lávkou HolKa navštívili Festival izraelské kultury. Nenechal jsem se otrávit řvaním hesla propalestinských fanatiků „From the river to the sea Palestine will be free“ a hloupými malůvkami na nádherném bílém mostu a s potěšením vnímal dětský zpěv a taneční kreace Lauderových dětí. I to patří do kulturního života Prahy a rozvíjí hudebnost. Momentku vám ovšem nenabídnu, protože „fotky dětského sboru Lauderových škol z bezpečnostních důvodů není možné poskytnout ke zveřejnění“. I toto je projev současného společenského a politického bahna světa a Česka.
Sobota 31. května měla původně patřit jen exkurzi s vnoučaty na Letišti Václava Havla. Nakonec jsme ještě stihli navštívit v pozdním odpoledni ZUŠ Open ve Valdštejnské zahradě Senátu Parlamentu České republiky – vrcholu oslavy dětské zamilovanosti do hudby, tance, divadla a výtvarného umění. Celostátní festival základních uměleckých škol nabídl v květnu a červnu několik set akcí po celém státu napříč uměleckými obory – koncerty, divadelní a taneční představení, výstavy a happeningy. Hlavním pořadatelem je Nadační fond Magdaleny Kožené. Když nic jiného, tak světově proslulá pěvkyně smysluplně zúročuje svou slávu a vliv lépe než spousta jiných hudebních celebrit.
Data: Oslav umění a krásy se ve Valdštejnské zahradě účastnilo 800 dětí a teenagerů. Počet aktivních účastníků v ČR projektu ZUŠ Open – 150 000. Pocet zušek, které se účastnily projektu ZUŠ Open v Senátu – 52. ZUŠ Open celkově – 468 ZUŠ.
Fota Petra Hajská.
Ve Valdštejnské zahradě jsem slyšel a viděl desítky nadšených dětí a teenagerů, například Divoké strunky ze Soběslavi, Our Story ze Sezimova Ústí, Lidová kapela Polana z Jablunkova, Tikari Flutes z Prahy, Dechový orchestr Tutti z Jihlavy a přišel o potěšení z řady tanečních a instrumentálních souborů, big bandů, smíšeného sboru, ad hoc orchestru; svou hřivnou přispěli mimo jiné klavírista Ivo Kahánek a dirigent i skladatel Jan Kučera…
Když jsem pozoroval moji tříletou vnučku, kterou hudba roztančila, a vnuka, jehož smočila ve fontáně, měl jsem po delší době dobrý pocit, že hudba má hluboký životní smysl… Ačkoli to zní absurdně, díky mládí to byly dva pozoruhodné víkendy, které mi daly větší naději než nejslavnější český hudební festival se světovými hvězdami a orchestry.
Luboš Stehlík
